INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ti seveřané mě neustále dostávají. Vážně mě nepřestává udivovat, kterak může několik desítek lidí dlouhodobě zcela ovládnout část hudební scény (metalové) a produkovat s pár malými obměnami v sestavě tak rozmanitou hudbu a ještě se při tom vcelku slušně držet nad onou pomyslnou kvalitativní laťkou. Ptáte se čí projekt je to tentokrát? Inkriminovaným objektem je opět náš starý známý Mr. Vintersorg a část jeho grupy.
Skvělé Vintersorgovy sólovky jsme byli svědky hned začátkem roku. Středem ročních období nás pak provedl epický „Epic“ od BORKNAGAR, který však pravda má kvalitativní optima moc nenaplnil. Docela ucházející opravkou je však na podzimní marast naplánovaný projekt FISSION. Jenže tady je to trochu obráceně. Úhlavní skladatel pod hlavičkou FISSION je Vintersorgův dvorní bubeník Benny, který si kromě obligátních bicí vzal na starost i kytary a baskytaru. To, co zbylo, shrábnul náš starý známý hudební stratég a mohlo se začít nahrávat. A co vlastně? No, melodický death metal přece. S občasnou příměsí thrashe, samozřejmě. Jistá příslušnost k severské progresivní elitě je tu sice pravda trochu znát, ale hlavní myšlenka je jasná : „Já drhnu, ty drhneš, voba to drhnem. Pokud se náhodou prodrhnem před IN FLAMES, bude to paráda.“ Bohužel, meta IN FLAMES asi zůstane pro FISSION jen zbožným přáním (myšleno z komerčního hlediska). To ovšem nic nemění na faktu, že materiál obsažený na debutové desce se jim může postavit hezky zpříma. Kromě bezhlavého drhnutí, totiž obsahuje i několik velmi vkusných nadžánrových vychytávek, ať už jde o trochu utopená leč neotřelá kytarová sóla, několik opravdu pěkných heavy riffů, příjemně zvládnuté zakomponování kláves, nebo obligátní Vintersorgův klenutý vokál, jenž určitě dobře poznáte. Moc hezké jsou i akustické vsuvky s folkovým nádechem, zasvěceným jistě také dobře známé. Víc v podstatě ani není co říct. Prostě si to poslechněte. Snad ještě jedna poznámka. Nevím přesně, jaký nástroj ze všech, které ovládá, je Vintersorgovi nejbližší, ale tipoval bych baskytaru. Už poněkolikáté je na desce, ke které jen přiložil ruku poměrně dost znát dotek tohoto nástroje, což osobně považuji za velké plus. Právě kvůli valné většině současných brutálních melodiků, kteří mají ve zvyku přehnaně podlazovat kytary a nebohou basu tak úplně utopit. Zvuk je pak sice hustší, ovšem za cenu ztráty jednoho mocného výrazového prostředku, což je docela škoda. Inu kdo umí, hraje. Kdo neumí ladí.
Cože, už zase závěr? Jak já nemám rád tyhle formální slinty. Vždycky pak úplně vypadnu z role a vůbec nevím co napsat. Tak třeba : „Měření se nám moc líbilo. Příště přijdeme zas. Odchylky požadovaných hodnot jsou způsobeny nepřesným měřícím přístrojem.“ Ne? Ale do laborek to docela funguje. Dobře tak jinak. Materiál na FISSION je hezky příjemně přímočarý a nenáročný. Ovšem s notnou dávkou dobrého vkusu. Může sloužit jako odpočinkové vyplachovátko šedé kůry mozkové, snad i jako něco víc. Jen by mě docela zajímalo, co je to za patvar, vyobrazneý na titulní straně bookletu. Není to náhodou koník?
Velmi solidně zpracovaný melodický death-thrash metal. Akumulující kromě agresivity a melodičnosti i několik slušivých kudrdlinek pocházejících zpoza hranic žánru.
8 / 10
Benny Hägglund
- bicí, basa, kytary
Vintersorg
- zpěv, klávesy, FX
1. Mechanism
2. Crater
3. Accelerator
4. Empty Nimbus
5. Magnetism
6. Catastrophe Consumer
7. The Core - 118 Protons of Insanity
8. Mind Vortex
9. The Chaos Algorithm
10. Eremiten
11. Syndrome
FISSION - Crater (2004)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 42:42
V dobrém slova smyslu naprosto typická gothenburská metalová odrhovačka nepostrádající jak silné momenty („Accelerator“), tak žel i několik slabších, kterých je dle mého názoru trošku více, než by bylo zdrávo. Taky mám silné pocity, že Mr. Vintersorg začíná dost akutně trpět nadprodukcí. Holt není každý Dan Swanö. V každém případě však „Crater“ není tak špatná deska, jak by se z mých slov dalo usoudit. Příznivcům daného žánru ji s klidným vědomím mohu doporučit, přesto si však myslím, že do špičky ji několik koňských délek chybí.
Bicí vybízejí ke svižnému tempu, bzučivá kytara riffuje i melodicky vyhrává, vokál střídá brutální a melodické polohy, celkově se to tváří jako našlapanej thrash/death, hezky se to poslouchá a občas na povrch vyplouvající klávesy dobarvují příjemnou atmosférou. Ale už brzy se projevuje jakási podivná monotónnost a i na první poslech skvělá „Accelerator“ se mi strašně rychle oposlouchala. Ale každopádně velmi příjemná a posluchačsky nenáročná záležitost.
Tak předně, vůbec se mi nelíbí "řídký" zvuk. Připomíná mi tradiční balení tuzemských prog. nahrávek z amatérských podmínek, bicí i kytary by si rozhodně zasloužili mnohem hutnější balení. Materiál obsažený na "Crater" začíná velice sympaticky, "tvrdší" sloky střídají vkusné melodické refrény, bohužel zhruba od půlky materiál začíná být jemně cítit nastavovanou kaší. Ještě předposlední, pomalejší "Eremiten" vrací dobrý pocit ze začátku, ale na nějaké bezuzdné oslavy to není. Nekomplikované, s několika povedenými refrény. I když, ani to dnes není málo...
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.